Jednou z věcí, které jsou pro člověka typické, je bezesporu i vzpřímený postoj a chůze po dvou. Tím se ostatně lišíme i od našich nejbližších příbuzných, šimpanzů. I oni totiž chodí po čtyřech, přičemž používají kotníky rukou.
Je jasné, že aby se u nás tato adaptace vyvinula, a to i navzdory problémům s páteří, které nám působí, vyvinula, musely zde působit velmi silné tlaky, které tento proces ovlivňovaly. Jinak řečeno, muselo to pro nás být skutečně výhodné, abychom opustili standardní typ chůze po čtyřech.
A jak se ukazuje, výhody zde skutečně byly. Vzpřímený postoj se u našich předků začal objevovat v době, kdy jsme se jako druh oddělili od ostatních primátů. Tento odklon byl způsoben především úbytkem pralesů, který znamenal, že se z našeho původního domova stala savana. A pokud jsme chtěli v tomto zcela novém prostředí přežít, museli jsme se přizpůsobit.
Právě to, že jsme začali stát skutečně rovně, nám přineslo velkou výhodu, větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Znamenalo to totiž, že jsme přes vysokou trávu najednou viděli dál. Díky tomu jsme mohli včas zpozorovat blížící se nebezpečí například v podobě predátora, případně potenciální kořist. Díky tomu se pralidé, kteří stáli rovně, dokázali lépe vyhnout nebezpečí a přinést domů více potravy. Byli tedy úspěšnější a stali se i žádanějšími partnery. Tlak na vzpřímený postoj byl vytvořen.
Dnes jej již samozřejmě ani k jedné z výše uvedených věcí nepotřebujeme. Nebezpečí, že na nás najednou zaútočí dravá šelma, prakticky nehrozí. Také o jídlo se nemusíme příliš starat – jednoduše jej koupíme v obchodě, a to bez ohledu na to, jak daleko dohlédneme. Selekční tlaky tedy v podstatě vymizely.
Přesto se k chůzi po čtyřech nevracíme. Naše tělesná struktura, především pak nepoměr délky obou končetin, to neumožňuje. A naše dlouhé nohy a (relativně) krátké ruce přináší další výhody, z nichž některé doposud nezmizely. Zdá se tedy, že budeme po dvou chodit i nadále.